Můj bráška byl už v té době na světě pět a půl roku. …
V den, kdy jsem přicházel na svět, bylo 29 stupňů pod nulou. Tatínek mě hned vynesl ven a trošku mě prý umyl sněhem, abych se otužil. Od té doby se nerad myji ve studené vodě.“

Vyprávěl v jednom z mnoha rozhovorů František Nepil. I když jeho výročí není letos kulaté, vzpomínám na něj. Mám ráda všechny jeho knihy. Ráda jsem poslouchala v rádiu jeho Dobrá jitra. A čím dál častěji na něj vzpomínám teď, kdy je doba taková jaká je, naši politici jsou takoví, jak jim dovolíme a lidi jsou na sebe, no… jak kdo a jak kdy. Jakpak by se mu asi tvořilo dnes? Psal by ty své mile úsměvné fejetony? A mohl by i teď promlouvat v rozhlase o tak obyčejných věcech se svým osobitým humorem, když tvář Českého rozhlasu je tak jiná?

Měla jsem to nesmírné štěstí, že jsem mohla v jeho literární pozůstalosti najít velmi závažná zamyšlení nad stavem společnosti, seznámila jsem se s jeho statečným vystoupením na mezinárodní konferenci spisovatelů v listopadu 1989 v Moskvě a objevila další a další důkazy o tom, že jeho dílo je daleko pestřejší, než jen ty všeobecně známé a oblíbené úsměvné fejetony a díla pro děti.

Zkusím jen pár krátkých citátů, ve kterých se zamýšlí nad svou tvorbou a nad současností:

„Já už jsem zažil spoustu dob, žádná nebyla lehká. Vždycky mně bylo líto čtenářů a posluchačů, že jsou z mnohého zoufalí, že si nevědí rady. Doma mají trable, v práci mají trable, nevědí, co dřív. Děti zlobí. Otevřou noviny – a čtou v nich hrozné věci. A já si říkám: Já jim tento měsíc, tento rok, zkusím něco napsat tak, abych je potěšil. Abych je upozornil na to, že přece jen mají maličký zákal, že život není tak špatný, jak se v tuto chvíli zdá. Proto jim píšu idylicky, proto jim píšu tak, aby se neoběsili.“

„V první řadě nemám porozumění pro násilnictví všeho druhu. Počínaje triviálním přepadáváním důchodců kvůli osmdesáti korunám. Vždycky když čtu v novinách, že jako viník byl zjištěn XY, který byl za tentýž čin již šestkrát za mřížemi, zdá se mi, že chudáci penzisté jsou obětí nejapného žertu, jenž ovšem tomu XY umožňuje, aby zmlátil pro osmdesát korun sedmého, osmého a devátého důchodce.“

A na otázku Co se Vám na dnešní době líbí? Odpověděl:
„Líbí se mi, jak se nemusím bát, že pro názor, či pro slovo nebudu smět napsat dlouho ani řádku. Líbí se mi opravené domy a kostelíky zářící na dálku, jednoduché cestování, výběr všeho stejný jako jinde v Evropě. Ale nejvíc se mi líbí, že mi ještě není osmdesát.
Nelíbí se mi výhradní kult peněz, nelíbí se mi, jak pramálo se stane těm, kdo kradou a přepadávají, nelíbí se mi média, která neurotizují naši veřejnost a hlavně se mi nelíbí, že mi už není aspoň pětapadesát.“

František Nepil se té osmdesátky nedočkal. Zemřel v pouhých pětašedesáti letech. Kdo jste ho měli rádi, vzpomeňte si na něj. A třeba zajděte do knihovny. Najdete tam několik zajímavých titulů z jeho literární pozůstalosti.

Citáty jsou použité z knihy František Nepil: Nedokončené rozhovory (Petrklíč, 2000)