Tak máme za sebou dalšího Silvestra!

I letos prý nestály silvestrovské televizní programy za nic. Je to každoroční písnička, která mě nechává v klidu. Proč? No, protože na Silvestra mám léta úplně jiné starosti. Jako většina těch, kdo mají doma psy.

Naše první fenka, basetka Zuzanka měla snadný život. Petardy se neprodávaly, o půlnoci se házely z oken balkónů převážně prskavky a těch několik málo dělobuchů made in doma, které stačilo vyrobit pár nadšenců amatérů zas tolik kraválu nenadělalo. Silvestrovskou půlnoc jsem tedy mohla trávit jako většina lidí přípitkem šampaňským, pobíháním po baráku a zběsilým obvoláváním přátel a příbuzných. A že to tenkrát při přetížené telefonní síti nebylo snadné! S druhou basetí fenkou Bárou to už bylo jiné. Přestože jsme prožívali normalizaci, nabídka různých dělobuchů a petard se výrazně zvýšila a nastal problém. Bára se prostě nepříčetně začala bát. Dodnes nevím, jak věděla, že je 31. prosince, ale od rána jsme ji nedostali ven. Tělesné funkce přestaly fungovat a obnovily se až na Nový rok k poledni. Hned ráno se obvykle zabudovala pod sedačku, kde trávila celý den až do večera. Při první větší ráně se odebrala na WC. To bylo sice bezpečné místo pro ni, ale naprosto nevyhovující zbytku rodiny. Ona místnůstka v paneláku rozhodně nebyla dimenzována na ležícího baseta a člověka konajícího potřebu. Museli jsme ji vždycky přestěhovat do koupelny, která ovšem byla z jejího hlediska moc velká a tudíž méně bezpečná. Vyla tam jak o život. Uklidnila se jedině, když jsem za ní přišla, sedla si na vanu a zacpala jí uši. Zkusili jsem veterináře. Dostala zaručeně působící zklidňující prostředek. Nepůsobil. Vyla úplně stejně. Druhý rok dostala úplně nový preparát. Ten působil. Jen jsem ji nemohli probudit ani na Nový rok. Kapitulovala jsem a zhruba osm silvestrovských půlnocí jsem trávila v koupelně a zacpávala Báře uši. Pak přišlo stáří a s ním prudké zhoršení jejího sluchu. A ejhle! Pro fenku nastaly radostné časy. Málokterý zvuk byl tak silný, aby ji vyděsil. Několik posledních Silvestrů tak trávila spokojeně mezi lidmi a dělila se s nimi o chlebíčky. Když nás v šestnácti letech opustila, zdály se nám dva příští Silvestry nudné. Až k nám přišla fenka japonského china Daisy. Tříkilový prcek. Na prvního Silvestra jsme byli zvědaví, jak bude na půlnoční kravál reagovat. Nic. Žádná řacha během dne ji nevyvedla z míry. O půlnoci s námi stála na balkoně, kroutila hlavičkou ze strany na stranu a na světla ohňostrojů hleděla s neskrývaným zájmem. Za čtyři roky jsme jí pořídili kamarádku Nany. Ta se opičila od začátku ve všem po Daisy, takže s námi o půlnoci na balkoně stály a na ohňostroje zíraly se zájmem obě. A tak šlo všechno dobře, až do předloňského léta, kdy jsme prožili na naší chatě v lese bouřku, jakou jsem ve svém poměrně dlouhém životě nezažila. Od té doby se Daisy bojí hromů a blesků. Silvestrovské půlnoční oslavy zařadila ještě týž rok do stejné kategorie a hádejte co? Na Silvestra přestanou fungovat tělesné funkce, ráno se zabuduje podsedačku… atd atd. Nany se opičí stále ve všem po ní. No, nakonec prožít začátek nového roku v koupelně není zas až tak strašné.