To nevymyslíte…aneb chvála logopedie

Už je to řádka let…Šla jsem z práce pro synka do školky. Měla jsem zpoždění, za sebou den blbec, který začal neúspěšnou návštěvou logopedky.

„R“ se nám pořád nedařilo, budeme muset večer cvičit t-dnka, t-dnka p-dáce atd. Křandala jsem od stanice autobusu a určitě nevypadala vlídně. U vedlejšího domu stál na schodě sousedův Péťa. Čtyřletý blonďáček s nebesky modrýma očima. Úplný Malý princ. Stál, koukal a já jsem vytušila, že potřebuje světu sdělit něco důležitého. Zastavila jsem se a on se na mě usmál, až mi poskočilo srdce. „Doblý den!“ zahájil rozhovor, „Ahoj, Péťo“, vrátila jsem mu úsměv jak nejlépe jsem uměla, „jak se máš?“ „Ále,“ rozhodil rukama, „plávě jsem si namlel dlžku“, sdělil mi svou novinku. „To kvůli tomu poslanýmu kolu od bláchy. Neblzdí.“ „Aha, a potřebuješ s něčím pomoct?“ odpověděla jsem mu vykolejeně. „Ne, já mu nakopu sám!“ mávl velkoryse rukou a propustil mě. Zbytek cesty do školky jsem přemýšlela, jestli náš synek ovládá taky takové výrazy jako jeho spolužák. Že by vydržel se nám nepochlubit? Běžel ke mně chodbou a skočil mi kolem krku. „Kdes byla tak dlouho? Už to tu bylo k posrání!“ Naše návštěvy logopedie přinesly první ovoce…